Zajisté: život jsme si nedali, nemáme tedy právo si ho brát. Jenomže co když nám někdo odpoví, že se Boha o ten život neprosil? A co když nám někdo řekne, že mu je jedno, kdo mu dal život, když ho musí žít on a ne ten, kdo mu ho dal? Nebo když vám namítne, že když mu dal Pánbůh tenhle život, zapomněl mu k tomu přidat náturu, která by takový život unesla? Naštěstí nejde v těhlech věcech o sílu argumentu, ale o sílu k životu - a tu lze často někomu dodat i velmi pitomými argumenty. Takže je dost možné, že ve chvíli, kdy mi došel dech, by i mne zachránily nějaké takové šikovně řečené "pitomé argumenty". Ať tak či onak, já nikdy nebyl schopen sebevrahy odsuzovat, spíš mám sklon si jich vážit. Nejen pro nepochybnou odvahu, které je k dokonané sebevraždě třeba, ale i proto, že sebevrazi kladou - v jistém smyslu - cenu života velmi vysoko: zdá se jim, že život je příliš vzácná věc, než aby směl být znehodnocován tím, že bude žít zbytečně, prázdně, beze smyslu, bez lásky, bez naděje. Někdy mne napadá, jestli sebevrazi nejsou vlastně jakýmisi smutnými strážci smyslu života.